Slyšel jsem, že máte ke zdejšímu regionu bližší vztah. Můžete prozradit více?
Do Ostravy přijela před několika lety s filmem Jak se krotí krokodýli a dočkalo se mi neuvěřitelného přijetí. Z toho má dodnes hezký zážitek a prozradím vám, že jsme večer po promítání zašli do proslulé Stodolní ulice. Zdejší kraj znám ale z dětství. Můj otec byl profesorem ekonomie a matematiky a jednoho dne ho přeřadili do výroby a stal se horníkem. Musel fárat na šachtě v Karviné. S tatínkem jsme jako děti chtěly být o prázdninách a on nás sem v létě opravdu vzal. Bydleli jsme na ubikaci a připadalo mi divné, že po večerech je tam velký hlahol, což jsme z Prahy neznala. Horníci se prali, popíjeli a zpívali. Tatínek nás také brával k vodě. Říkal, že ví o skvělém koupání a my se opravdu koupali v jakési vodárenské nádrži, kde koupání bylo zakázáno. Na tu dobu mám hezké zážitky. Ve věku kolem osmi let nejde dítěti o to, kde tráví dovolenou, ale s kým.
Nějakou dobu jste nenatáčela. Proč?
V období po roce 1990 jsme podnikala a strašně mě to bavilo. Proto vznikla šestnáctiletá pauza. I během této doby jsem dostávala nabídky a nakonec mě přemluvil Miloš Šmídmajer, abych natočila volné pokračování svých rodinných komedií a tak vznikl film Jak se krotí krokodýli. Natáčení bylo úžasné, měli jsme skvělou techniku, přesto jsme se zařekla, že už nebudu v režisérské práci pokračovat. Jenže člověk nikdy nemá říkat nikdy. Doslova jsem zakopla o námět, dala se do psaní a za tři měsíce bylo všechno hotovo. Sehnali jsme producenta a mohli se pustit do natáčení filmu Líbáš jako bůh.
Odkud jste čerpala náměty pro tento nový film?
Jsou to věci posbírané z mého života, z života mé rodiny, mých přátel, kamarádů. Většina situací je skutečných, opravdu se staly. Mám tam repliky, které by si autor nedokázal vymyslet. Například moje tchýně ovdověla, dala si inzerát a seznámila se s právníkem, s nimž chodila na koncerty a jednou se mě zeptala: A nezdá se ti, že je trochu chatrnej? To si opravdu nevymyslíte. Takže má tchýně a její přítel byli předlohou pro filmovou dvojici Jaroslava Adamová – Arnošt Lustig. Dodavatelem replik čtyřletého chlapce je můj vnouček. Stejná situace jako ve filmu se odehrála u nás na Vánoce, když tvrdil, že za Ježíškem došli tři králové a mezi nimi Karel IV.
Používáte záměrně stejné výchozí situace ve svých filmech jako malé dítě v rodině, adrenalinové zaměstnání hlavního hrdiny?
Samozřejmě, rodina tady je, i když oproti minulým filmům už trochy povyrostla a zestárla. Dětem je už 25 let, rodičům padesát a nejstarší generaci přes sedmdesát. Všichni řeší problémy s láskou a nevěrou.
Kolik stál film Líbáš jako bůh?
Rozpočet činil 35 milionů a dodrželi jsme jej.
Objednala jste si i ohňostroj?
Tuto situaci vám musím vysvětlit. Točili jsme v Praze na Nebozízku scénu v restauraci s Kamilou Magálovu a Oldřichem Kaiserem, vzadu na obzoru byly vidět Hradčany. Zavolala jsem „kamera“ a v té chvíli vypukl přesně mezi dvojicí herců ohňostroj. Byl to ohňostroj ke Dni vítězství 8. května. Nikdo to netušil, prostě velká náhoda.
Ve filmu hrají ve vedlejších rolích zajímaví lidé. Jak vás napadlo obsadit spisovatele Arnošta Lustiga, zpěvačku Lucii Bílou nebo moderátora Karla Šípa?
Dlouho jsme nemohla najít partnera k herečce Jaroslavě Adamové. V této věkové kategorii mezi českými herci nejsou velké osobnosti mezi námi. Pan Lustig mě napadl náhodou, byl to šílený nápad, protože Arnošt Lustig je významným spisovatelem, profesorem Kolumbijské univerzity a část roku žije v New Yorku. Svěřila jsem se s tím Jiřímu Bartoškovi a ten zajásal, zavolal mu a on prohlásil, že si rád zahraje. Karla Šípa jsem si vybrala, protože jsem si byla jista, že repliky jeho postavy řekne nejlépe právě on. O Lucii Bílé spekuloval bulvár, že se mi nelíbila a že jsem ji vystřihla. To je lež. Vždy od začátku to tak bylo myšlené, na závěr zpívá písničku a do toho na půlce plátna pokračuje příběh, v němž hraje scénku cikánky. Malé role ve filmu mají Václav Postránecký, Naďa Konvalinková nebo Jan Dolanský, který hraje sebevraha chystajícího se skočit z římsy domu. V divadle se ho ptali, co jde točit a on jim po pravdě řekl: Jdu tam jen na skok.
Myslela jste už při psaní na to, kdo bude postavu hrát?
Obsazení hlavních rolí se mi rodí už při psaní a postupně se mi vynořují i střední role. Nejmenší role řeším až po napsání. Postavy Oldřicha Kaisera, Jiřího Bartošky nebo Evy Holubové byly jasné. Dlouho jsme nemohla najít představitelku hlavní hrdinky Heleny. Až jsem v televizním pořadu Haliny Pawlowské uviděla Kamilu Magálovou a hned mi blesklo hlavou „To je má Helena“.
Dala jste hercům prostor dotvářet si role?
U komedie se nedá příliš improvizovat, výsledek by vyzněl špatně, protože by mohly být narušeny pointy. Jiná věc je natáčení určité scény. Tam naopak čekám, co herec přinese a čím situaci ozvláštní. Oldřichovi Kaiserovi jsem dala prostor, ať si některé scény dotvoří. Sám vymyslel scénku, kdy se špatným svědomím dojde k brance a má zazvonit. Udělat z toho doslova etudu.
Ve všech vašich filmech hrají malé děti. Jak s nimi pracujete?
S dětmi musím pořád předstírat, že to je hra. Nemohou mít dojem, že pracují. Snažím se je motivovat, ale je to někdy obtížné. Tady ve filmu hraje čtyřletý chlapec Filip Antonio a některé situace jsou hodně složité, přesto vše zvládl. Docela jsem se bála natáčení štědrovečerní večeře, při níž má hodně řečí a kolem něj sedí všichni herci. Strachovala jsem se, že herci budou netrpěliví a scénu budeme natáčet osm hodin. Nakonec jsme ji zvládli neskutečně rychle.
Jak jste tohoto chlapce objevila? Hledala jste typ blízký Tomáši Holému?
Chlapec došel s rodiči na casting. Stala se tam zajímavá věc. Měl říct Romanu Vojtkovi větu Ty jsi tak pěkný tatínek. Do toho se mu nechtělo a když jsme jej přesvědčili, aby mluvil, řekl mu Ty jsi tak průměrný tatínek. Nechtěl prostě říct cizímu chlapovi, že je pěkný tatínek. Už jsem si však vybrala jiného kluka, který měl pět let a i ten jediný rok navíc znamená, že se dokáže lépe soustředit než hoch ve čtyřech letech. Doma jsem ale uviděla, že na castingu držel papírek s číslem 23. Doslova jsem strnula, protože Tomáš Holý měl kdysi na castingu také číslo 23. Ještě jsem si to ověřila v archivu. Řekla jsem si, že je to poselství shora a že s tím klukem natáčení risknu. A měla jsem pravdu, Filip hrál skvěle.
Takže i Tomáš Holý prošel klasickým castingem?
Ano, ale někdo z jeho rodiny se pohyboval u filmu, byl rekvizitářem. Takže jej vodil na castingy. Ještě předtím si ale Tomáš Holý zahrál malou roli ve filmu Marečku, podejte mi pero. Namísto vzkazu podával Františku Filipovskému bonbon. Na mém castingu nebyl přesvědčivý, nic nechtěl říkat. Jenže zapomněl si u nás čepici. Když se pro ni vrátil, já se jej zeptala, co chce. A on začal ukazovat rukama, že si přišel pro čepici. Pobavil mě tím a já si jej pozvala na užší casting, kde byl posledních šest dětí. Tehdy hodně sněžilo a on jako jediný přišel úplně promáčený a špinavý a navíc, vše, co řekl, popletl. Tím si mě získal.